Po zamrzlé řece do nitra Himálaje

Zľava!

12,90  10,50 


Kniha o drsném zimním putování himálajským kaňonem řeky Zanskar, který lze projít pouze za nejtřeskutějších mrazů uprostřed zimy po zčásti zamrzlé řece. Kaňon je jedinou spojnicí obyvatel horního Zanskaru s civilizací.
Ve 100 km dlouhé soutěsce mezi severoindickým Ladakem a Zanskarem musí vesničané brodit ledovou vodou, neschůdné úseky oblézat po skalách či ledových rampách, lavírovat na kluzkém tenkém ledu, spát v jeskyních, vzdorovat teplotám až – 40ºC, a když je třeba, navzájem si pomáhat…
V samotném údolí Zanskar (součast oblasti zvané Malý Tibet) žije jedna z nejizolovanějších komunit na světě. Ve své druhé části nás kniha zavede přímo k těmto houževnatým lidem, do jejich promrzlých příbytků, do světa jejich buddhistických představ ale i každodenního života uprostřed zimního Himálaje.

Autor knihy je cestovatel, dobrodruh a novinář, který mimo mnohá jiná dobrodružství strávil rok na opuštěném ostrově u Antarktidy, v zimě projel Afghánistánem nebo procestoval Jižní Ameriku doslova skrz na skrz.

Kategórie:

Description

Ukážka z knihy:

Sedm dní v rokli – a sny v nitru Himálaje

Led začíná 200 metrů od nás, vede k němu dobře vyšlapaná pěšinka. Hned jsme na něm a zkoušíme první krůčky! Úžasný pocit! Vysněná cesta právě začíná! Chceme po ledu dojít do himálajského údolí Zanskar, kam se lze v zimě dostat jedině po zčásti zamrzlé stejnojmenné řece. Devadesát kilometrů dlouhá soutěska, v létě neprůchodná, v zimě nabízí podivuhodné putování. Během něj budeme jako mravenečci pochodovat po ledu, balancovat na ledových rantlech, oblézat nezamrzlá místa po skalách a nejednou i brodit v ledové vodě. Nad námi se budou tyčit holé srázy či až kilometrová skaliska či ohromující skalní štíty vystupující přímo z řeky. Jak se budeme cítit v tak uzavřeném prostoru – navíc bez jakéhokoliv spojení s civilizací? Jak budeme snášet stálý mráz, celodenní stín, spaní v jeskyních? Jak to vše bude působit na naši psychiku? Svět se „zcvrkne“ na tři hlavní „skupenství“: skálu, vodu a vzduch. Ve vodě bude převládat skupenství pevné – led. Vzduch bude průzračný – pokud nebude rokle zahalena mlhou. Skály jsou promrzlé.

Na Čhadar, jak nazývají dobrodružné putování po zamrzlé řece domorodci, vyrážíme se dvěma místními nosiči. Drobní Zanskařané nasadili cupitavé, ale houževnaté tempo. Navzdory drobným krůčkům postupují překvapivě rychle. Mají cosi společného s tučňáky z Antarktidy.

Já s Markem zprvu nespěcháme. Jednak se učíme udržovat rovnováhu při drobných podklouznutích a jednak si užíváme to neskutečné prostředí.

Kráčíme po ledu jak v euforii, když v tom křup! Markovi se odlomil velký kus ledu přímo pod nohou. Rychle se ohlížím, ale on už stojí druhou nohou na pevné části ledu. Nově vzniklá kra se právě se šplouchnutím zhoupla a pomalu noří do vody…

Marek přenesl váhu na pevnou nohu a ulevil si větou: „Řeka nás varuje.“

Rychle ušel pár kroků, ještě jednou se ohlédl na takřka osudné místo, a když se otočil zpět, nadechl se, jakoby chtěl ještě něco říci. Ale neřekl nic. Euforii vystřídal respekt k neznámému prostředí.

Po několika hodinách cesty se nad námi ve skále objevil černý kruhový otvor. Jeskyně, ladacky bao. Zanskařané vysvětlují, že další vhodné místo pro nocleh je odsud daleko, a doporučují zůstat na noc zde. Než jsme se stačili rozkoukat, Zanskařané nalámali z osamělých keříků dostatek topiva. Když pak rozdělali oheň a navíc část vchodu na návětrné straně přehradili dekou, z jeskyňky se rázem stalo útulné útočiště. Domorodcům navíc nad ohněm vzápětí klokotá voda v kotlíku – podstatně dřív než nám v ešusu nad americkým vařičem MSR, který v zimě trochu skomíral.

Teplota v jeskyni se ustálila nečekaně vysoko – na mínus pěti stupních. Před spaním cítím bolest hlavy a krku, do rána naštěstí obojí přešlo. Po probuzení jsme naměřili minus 18C.

V hluboké rokli jsme si často připadali zcela vytržení z jakékoliv známé reality. V místech, kde se řeka proplétala horami prudkými meandry jako had, mě opakovaně napadalo, že jsem se ocitl v hlubokém trychtýři z něhož není úniku. Dno trychtýře tvoří  ledový špunt. Až na jaře led povolí, trychtýř nác vcucne kamsi do nekonečné hlubiny. Jindy jsem si uvědomoval svou nepatrnost ale zároveň schopnost člověka pomoci si snad v jakkémkoliv prostředí. Jak mohli lidé tuto cestu kdysi objevit? Koho prvního napadlo projít soutěskou, když postup vpřed vždy obnášel překonávání překážek bez jistoty, že cesta horami povede i dál, za dalším zákrutem, za dalším sklaním ostrohem. Obdivovali jsme Zanskařany a jejich minimální vybavení, z hlediska naší klasifikace bych řekl třísezónní. Jak to, že nezmrzli, ale že se každý den ráno znovu a znovu budili k životu, když večer uléhali přikryti jen ladackou vlněnou gončou (plášť), tenkým letním spacáčkem a na vylepšení měli už jen historickou zimní bundičku s prošoupanou podšívkou?

My večernímu zalezání do péřového spacáku v mikroflleecových soupravých řikali „hurá do pokojíčku.“ Když se pak člověk do spacáku zavrtal až po nos, nemusel na venkovní nehostinné prostředí myslet vůbec. Ale to samozřejmě nešlo. Pocit, že člověk ve vyhřátém spacáku je zanedbatelným miniostrůvkem v širém Himálaji ponořeném do mrazu, byl ohromující. Snad právě tady si člověk mohl na chvíli i představit – ve chvílích, kdy i pokora ztrácí v prostředí, kde převažuje prázdno, své opodstatnění – že jeho mysl je středem všeho života uprostřed temného prázdného vesmíru okolních spících velehor. Ano tak na mě působí Himálaj v zimě: jako by se vše kolem zastavilo, celý svět ustrnul a běžné pojmy ztratily své významy. Možná snad – dnes s odstupem času si snažím namluvit – právě v takovém prostředí dosahovala má mysl po kraťoučké časové intervaly onoho ideálního stavu, o němž hovoří právě himálajší buddhisté: „očišťujte mysl od rušivých vlivů pozemského světa, ponořte se do sebe, do svých hlubit, jedině tak můžete poznat pravou podstatu všeho bytí, dotknout se nirvány.“

Nejsem ani buddhista, ani mystik či himálajský jógín, ale v jednu noc na Čhadaru jsem se náhle probudil po velmi intenzivním snu: Náš byt v Praze vyhořel a přišli jsme úplně o všechno. Avšak dalšími pocity v tom snu bylo, že absolutně nic z těch ztracených věcí nemělo hlubší cenu a že nejcennější je to, že prostě jsme, naše bytí, ten podivuhodný nepostižitelný a žádným vědeckým způsobem dosud přesně nepopsaný život naší mysli…

V deníčku mám dále poznamenáno, že když jsem se po snu probral, napadalo mě, zda hory nějak nepůsobí na moje vědomí, které se mi v ty chvíle, ve snu i dlouho po něm, zdálo nějak otevřenější, jasnější: „Později, v další fází snového polospánku té noci, přemítám nad řekou Zanskar a nad Čhadarem, který mi náhle a zcela jasně připadá jako symbol pravé postaty bytí, jeho ničím nenarušitelného plynutí. Řeka přece teče, ať je léto nebo zima, navzdory vysokým horám a krutým mrazům, a je-li někde ledy spoutána, hluboko vespod je stále živá, ač se to zdá někdy při pohybu po tichém nehybném zamrzlém povrchu nemožné. Jako to bytí‑plynutí… Unaven upadám nad ránem znovu do hlubokého spánku…“

 

Parametre

Váha 0.40 kg
Rozmery 21 × 2.5 × 15 cm
Jazyk

ISBN

Počet strán

Väzba

Autor

Martin Mykiska

Recenzie

Recenzie

Kniha nebola hodnotená

Pridajte ako prvý hodnotenie knihy “Po zamrzlé řece do nitra Himálaje”

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.